Rozhovor z bulletinu
V bulletinu při utkání s Duklou jste si mohli přečíst rozhovor s členem týmu, který v roce 1968 získal pro Baník Karviná první titul mistra republiky, panem Ludvíkem Mrkvou. Pokud jsme si bulletin nekoupili, můžete si rozhovor přečíst nyní.
LUDVÍK MRKVA: „OSLAVY MISTROVSKÉHO TITULU JSME TEHDY NIJAK NEPŘEHÁNĚLI“
Pane Mrkvo, jak vzpomínáte po těch padesáti letech na historicky první titul pro Karvinou?
„Dobře si vzpomínám na poslední zápas. Hráli jsme na antukovém hřišti pod současnou halou, kde je dnes asfalt. Ten byl položen až později. A byla to docela honička. Přetahovali jsme se totiž s Duklou o titul a rozhodovalo skóre. Věděli jsme, že potřebujeme vyhrát vysokým rozdílem, protože Dukla měla skóre lepší než my. Ta hrála taky doma, myslím se Slavií. My hráli s Prešovem, kterému vlastně už o nic nešlo. Nakonec jsme zvítězili vysoko 37:21, což k zisku titulu stačilo! Potřebovali jsme vyhrát tuším o 15 gólů a skončilo to o 16. Na tu dobu to bylo opravdu moc branek. Padalo nám to tam dobře.“
Dařilo se v tom posledním mistrovském zápase Vám osobně?
„Tak vyhráli jsme, získali titul, takže dobrý (usměv). Byli tam určitě lepší hráči – střelcem byl Franta Brůna, obranu tvrdili Arnošt Raník a Béďa Ciner. Mně bylo tehdy dvacet tři let a byli tam zkušenější hráči.“
Jak probíhaly oslavy získaného titulu?
„Tak něco málo jsme slavili, něco málo vypili, ale nebylo to nic velkého. Žádné koupání v kašně a podobně (úsměv). Byli tam většinou starší chlapi a ti by s námi do něčeho takového nešli. Vím jen, že proběhl nějaký ten vítězný doutník.“
Měl zisk prvního titulu pro Vás nějaký efekt?
„Jestli myslíte finanční, tak určitě ne. V té době to tak nechodilo. Byli jsme všichni zaměstnanci Dolu 1. máj a chodili jsme do práce. Tam jsme dělali nějaké pomocné práce. Až po druhém titulu byl posun v tom, že jsme sice byli pořád zaměstnanci šachty, ale už jsme v podstatě do práce nechodili. Nároky na tréninky stoupaly a už jsme se věnovali opravdu jen házené.“
A jak to bylo dál po té první mistrovské sezóně?
„Někteří hráči odešli, byly změny v kádru, taková trochu generační výměna. V roce 1969 jsme byli třetí a v dalších dvou letech jsme skončili dvakrát na čtvrtém místě. Až začátkem další sezóny se nám opět dařilo útočit na titul a v roce 1972 jsme mistrovský úspěch zopakovali. V posledním dramatickém utkání na domácím hřišti jsme před šesti tisíci diváky porazili v přímém souboji o titul Plzeň. Té by stačila k titulu i remíza, ale my vyhráli 19:17, a titul zůstal v Karviné. V dalších letech nastala velká změna. První liga se totiž musela hrát v halách, a tu my neměli. Takže nastaly nejtěžší chvíle, kdy jsme museli jezdit hrát domácí utkání do okolních měst - Třince, Havířova a Frýdku-Místku. Vlastně až do roku 1982, kdy byla postavena nová hala v Karviné.“
Dá se nějak srovnat tehdejší házená s tou dnešní?
„To určitě nedá. Já bych teď už hrát asi nechtěl. Je to strašně tvrdé, rychlé. No prostě masakr (úsměv). A další věc je, že dnes, když se vše hraje jen v halách, tak je házená vlastně úplně jiná. Jiné návyky, zvyklosti. To bychom asi s tím, co jsme byli naučeni na venkovních hřištích, moc neuspěli. Technicky je to jiná hra, přičemž vstupenkou do Bundesligy nebo Ligy mistrů jsou dva metry vzrůstu a sto kilo váhy.“
Sledujete současnou situaci v karvinské házené?
„Samozřejmě že ano. Chodím pravidelně na zápasy a potom si je ještě rád pustím v klidu zpětně na internetu. Jsem rád, že se Baník pomalu zvedá a hraje zase na vrchu tabulky soutěže. Určitě je letos poznat posílení, když přišli Michal Brůna s Nemanjou Marjanovičem. Držím palce, ať se klukům zase podaří navázat na úspěchy svých o něco starších kolegů a získají opět nějakou tu medaili pro karvinskou házenou.“
