Jan Sobol: „Odcházel jsem do ciziny se ziskem titulu a bylo by super jej vybojovat i při návratu.“

Tým má za sebou druhý týden přípravy, a tak jsme Honzu vyzpovídali abychom zjistili, jak se mu vedlo v zahraničí a také jaké má po návratu do domovského klubu pocity.

Honzo, patnáct let jste byl v zahraničí. Dá se nějak říct, kde se Vám nejvíce líbilo nebo které angažmá bylo nejlepší po sportovní stránce?

Patnáct let je fakt dlouhá doba, ale když se ohlédnu zpátky, tak to strašně rychle uteklo. Můj odchod v roce 2006 do Montpellieru byl takový vysněný přestup do velkého klubu, až něco neuvěřitelného. Odcházel jsem, když mi bylo 22 a byla to pro mě asi až moc velké zkouška. Kdybych to mohl otočit, tak bych radši měl začít kariéru v Dijonu a končit v Montpellieru. To by bylo rozumnější. Ten přestup do tak velkého klubu, to je jako bych po základní škole přeskočil střední a šel přímo na vysokou.

Tak jaké byly začátky v tak úspěšném klubu?

Klub fungoval perfektně po všech stránkách, vyhrál dvakrát ligu mistrů a vše bylo dobře organizované. K tomu samotné město na jihu Francie je nádherné, je u moře, a tak život tam byl super. Ale na druhou stranu to pro mě bylo náročné jak fyzicky, tak psychicky. Samozřejmě když jsem odcházel tak mladý a neuměl jsem jazyk, tak to bylo pro mě těžké. Ale i přesto je asi právě toto angažmá tím, které mi nejvíc utkvělo v paměti a v srdci. Potom i Dijon na konci kariéry v cizině, tam bylo také krásně. To byl takový můj sen se do Francie ke konci kariéry ještě vrátit a vyšlo mi to.

A co další místa?

Mám za sebou těch štací víc. Poté jsem byl v Prešově a tam to bylo hodně náročné. Sice jsem to měl blíže domů, Prešov je pěkné město a mentalita lidí je nám bližší, ale byl jsem tam v době, kdy klub hrál vlastně tři soutěže najednou, hrály se i tři zápasy týdně, a to bylo hodně divoké. Člověk žije skoro pořád jen v autobuse a doma vlastně skoro není. Z tohoto pohledu to bylo fakt těžké.

Další byl Vardar Skopje v Makedonii. Ten byl tehdy ve stínu Metalurgu a když jsem tam byl, tak jsme vlastně poprvé vyhráli Seha Ligu. To byl takový první pokus o balkánskou ligu. Nebylo to ještě moc dotažené, nechodilo moc lidí a asi to nebylo marketingově zvládnuté. Také jsme hodně cestovali v autobuse, na zápasy se jezdilo i 18 hodin přes čtvery hranice. Tehdy se nám narodila dcerka, a tak manželka byla doma v Karviné. Dá se říct, že život tam se nám moc nelíbil.

Pak jsem byl 4,5 roku v Polsku v Pulawach. To bylo finančně zajímavé angažmá, v Polsku se hraje dobrá házená, podmínky byly dobré, polsky není problém se naučit. Jen samotné město je takové malé a není tam moc co dělat, a tak osobní život byl trochu složitější. Asi i proto jsme chtěli ještě jednou do Francie, a tak jsme s rodinou zamířili zase do Francie, do Dijonu.

Neměli jste s rodinou někdy chuť třeba zůstat žít ve Francii?

Přemýšleli jsme nad tím, že bychom v Dijonu zůstali. Manželce tam slíbili práci, kterou ale nakonec nedostala, a tak ji to začalo táhnout domů. Poslední dva roky už jsem byl ve Francii sám, bez manželky a bez dětí, a to bylo těžké. I to byl důvod, že už jsem se vrátil do Karviné. Já jsem mohl ještě minimálně rok v Dijonu zůstat, ale už jsem déle nechtěl být bez rodiny.

A tak jste se domluvili s vedením klubu na přestupu…

Ano, byli jsme už delší dobu v kontaktu, a nakonec to dopadlo. Oslovilo mě, že v klubu mají, jak Francouzi říkají, „projet“ – tedy projekt, vizi. Chce se tady ať se hráči, současní i bývalí, zapojují do výchovy mládeže, a to mě hodně láká. Taky se mi líbí myšlenka, že teď na konci kariéry mohu klubu vrátit něco z toho, co kdysi dal mě.

Jaký byl pocit vrátit se po tolika letech do své domovské haly?

Já tady chodíval vždy když jsem byl v Karviné. A vlastně v covidové pauze jsem po uvolnění s kluky trénoval, takže z tohoto pohledu jsem byl v kontaktu. Ale strašně se těším na zápasy, na karvinské fanoušky a atmosféru. To mi teď v Dijonu chybělo, protože tam je velká hala, ale lidí moc nechodilo, a tak ta atmosféra nebyla taková, jako tady. Jen pevně věřím, že nám zase nějaké opatřené nezhatí to, že se bude moct hrát před fanoušky, domácím publikem a rodinou. Pevně věřím, že ne…

Dva týdny přípravy jsou za Vámi, jak to probíhá?

Každá příprava je těžká a čím je člověk starší, tím je to těžší. První týden byl výborně zorganizovaný. Byli jsme v Petrovicích na Zámečku, kde jsme i spali a měli jsme vytvořené perfektní podmínky. V klubu je na plný úvazek fyzioterapeut Dan Jaroš, což je velké plus. Vždy před tréninkem spolu 20 minut pracujeme, a to je pro mě hodně důležité. Také kondiční trenér Dominik Lukács má vše dobře připravené a je vidět, že to dělá velmi dobře. Druhý týden už trénujeme dvoufázově. Je to náročné ale to tak ty první tři týdny vždy bývají, To je hlavní se nezranit a v další přípravě už je to lepší. Přibudou přípravné zápasy, a to už je pak i záživnější.

A co kolektiv? Bylo těžké zapadnout do něj?

Já už kluky poznal právě v době covidové pauzy, když se ještě nehrálo ale mohlo se trénovat tak jsem s nimi chodil na tréninky. Je fakt, že už jsem starší než oni, a tak mé zájmy nebo osobní život je jiný než u kluků, kterým je třeba 22–24 let. Ale to už jsem měl i ve Francii, kde jsem patřil ke starším hráčům a většinou tam byli „mlaďoši“ jako tady. Tady je to snazší, v šatně se mluví česky a není problém do kabiny zapadnout. Myslím, že vše je v pohodě. Je tady dobrý kolektiv, a to je poznat i při zápasech, tým nebo klub je jako jedna velká rodina. A to je super.

Už jsme nakousli, že se budete zapojovat i do trénování mládeže. Dělal jste něco takového už i v cizině?

Nedělal a já se na to moc těším. Budu trénovat mladší žáky a začínáme v srpnu. Už si teď v hlavě vše připravuji a chystám si ty tréninky, jejich strukturu. Myslím, že trénování tak malých dětí je složitější než u těch větších. Začínají a vše je to tak nějak jiné… Doufám, že to děti bude bavit a že budou chodit. To je nejdůležitější. Mám nějaké zkušenosti a ty se budu snažit uplatnit při trénování a pomoci tak těm dětem při startu sportovního života, kariéry. Teď jen, aby se děti po coronavirové přestávce vrátily k házené e ke sportu obecně.

Pamatujete si ještě jak jste začínal Vy sám jako mladší žák?

Jasně že ano. Na úplném nás začátku nás trénoval pan Schober – doufám, že si to jméno dobře pamatuji. A potom jsme šli k panu Láclavíkovi, který nás trénoval od mladších žáků až do mladšího dorostu. Počítám, že to bylo nějakých sedm let. Vyrůstal jsem tak s klukama, se kterými jsme pořád v kontaktu. Například včera večer jsem byl s Kubou Szymanským, který se tu ukázal ze Švýcarska, kde teď působí. Máme spoustu hezkých vzpomínek, a to období bylo super. Pan Láclavík se nám věnoval před tréninkem i po něm. My se od něj moc naučili a hodně nám dal. Tak doufám, že ty děti jednou také na mě budou tak vzpomínat 😊

Jaké máte očekávání od nové sezóny? Osobně i týmově…

Žádná sezóna není lehká a pokud do všeho nejdete na 100 %, tak to nepřijde samo. Já bych byl strašně rád, kdybych byl zdravý ve stoprocentní kondici, abych mohl týmu opravdu pomoct. A kolektivně – no určitě bych rád na konec kariéry vyhrál titul. Nepřišel jsem proto, abychom se třeba dostali do play off nebo podobné cíle. Odcházel jsem do ciziny se ziskem titulu a bylo by super jej vybojovat i při návratu.

Honza Sobol s pohárem Mistra ČR z roku 2006

Ještě jedna otázka – je velký rozdíl mezi Baníkem 2006 a Baníkem 2021?

Určitě, ten rozdíl je obrovský, vše je jiné. Když jsem odcházel, tak HCB hrálo ligu Mistrů, ale teď mi přijde, že je vše na lepší úrovni než předtím. Co se týče PR, marketingu, struktury a fungování klubu. Klub má svou vizi a přijde mi to vše úplně jinde a lepší než před těmi patnácti lety.