Po infarktovém zápasu bereme stříbro

Svěřenci Marka Michaliska měli i tento zápas velmi dobře rozjetý, v průběhu hry jsme totiž vedli už o pět gólů, pět minut před koncem 25:24, ale neproměněné šance nás o vedení připravil, a o vítězi nakonec opět rozhodovala až střelba ze značky sedmimetrových hodů. A to je vždy velká loterie.

První čtvrthodinu ležela na hráčích obou týmů znatelná nervozita, skóre se hýbalo jen velmi zvolna, až závěr půle lépe vyšel našim borcům, kteří si vypracovali tříbrankový náskok. Skvěle chytal Nemanja Marjanovič, po středečním výpadku se znovu našel Jan Zbránek a zase proměňoval své šance. Ofenzivním tahounem byl Marek Monczka. Ale citelnou ztrátou byla absence Radima Chudoby, kterého v první půli vyřadilo zranění a do utkání už nezasáhl. Plzeň opět přistoupila k osobnímu bránění Michala Brůny, ale ostatní hráči se s tím popasovali slušně a celý poločas měli mírně navrch.

Lepší jsme byli ještě v prvních deseti minutách druhého poločasu, když jsme si trpělivou hrou vybudovali náskok 16:11! Jenže to jsme neudrželi. Zahodili jsme nějaké šance a Plzeň vycítila šanci. Jakmile se v 42. minutě dotáhla, ve zbytku zápasu už tahala za delší konec provazu a my jsme bohužel prakticky neustále jen dotahovali. V závěru předvedli naši borci velkou morální sílu, když jsme v oslabení stav 27:25 dorovnali na 27:27! V posledních sekundách Marjanovič chytil tutovku Vinkelhöferovi a na opačné straně jsme vybojovali sedmičku poté co Chosik pěkně uvolnil Nantla na brankovišti. V této nelehké situaci na sebe vzal odpovědnost zkušený Brůna a s jistotou proměnil.

Šlo se tedy znovu do sedmimetrových hodů, v nichž paradoxně jako jediný neproměnil právě Michal Brůna.

Na krk jsme si pověsili „jen“ stříbrné medaile, přičemž to byla teprve naše čtvrtá prohra od zavedení vyřazovacích bojů. Naposledy jsme byli druzí v roce 1998 právě po finálové prohře s Plzní.