​Karvinský kotel: Nikdy jsme se nevzdali, bojujeme s hráči!

Samotný fanklub tady fungoval už dlouho, postupně se ale obměnil. A teď to „padlo" na nás. Plánujeme, organizujeme výjezdy, vymýšlíme choreografie, je toho hodně. Šéfem je Libor Krawczuk, ten je tahoun, my ostatní mu pomáháme. Snažíme se dělat show. A hlavně, pro mě to nejdůležitější, jsme skvělá parta lidí.

Scházíme se už daleko dřív, tak dvě až tři hodiny před zápasem. Chystáme vlajky, bubny, potom zase plánujeme, organizujeme. Pořád je co řešit.

V základní části ne, ale během play-off se snažíme být na co nejvíc utkáních a podpořit kluky.

Snažíme se, co to jde. I když je to drahé a většinou to hradíme z vlastních kapes, tak se snažíme aspoň jednu nebo dvě dodávky naplnit. Byli jsme ve Vídni, Srbsku i v Bosně a Hercegovině.

Jsou kluby, se kterými jsme v kontaktu. I v ostatních týmech mají své fankluby, komunikujeme spolu, je ale pravda, že co se týká výjezdů, tak asi nikdo není jako my. V tom vyhráváme.

Nemáme spolu žádný problém. Pozdravíme se, dáme si pivo nebo panáčka. Obrovská rivalita je mezi fanoušky i hráči na hřišti, ale mimo halu nic nepřenášíme. Podáme si ruce, pogratulujeme si a popřejeme si hodně štěstí.

Mluvím za sebe, ale já to tak nerozlišuji. Jak fandím, neřeším podle soupeře. Je jasné, že když to není nijak vyhrocené a o poločase vedeme o deset branek, tak atmosféra není taková, jako když je zápas vyrovnaný, ale soupeře nikdy nepodceňujeme. Fandíme od začátku do konce.

Když se nedaří, nálada klesne. I my na tribuně to neseme těžce, ale nikdy se nestalo, že bychom přestali fandit, nebo to zabalili uprostřed zápasu. Stejné je to na výjezdech. I když třeba Karviná prohrává a celá hala je proti nám, všichni skandujeme a jsme slyšet. Nikdy jsme to nevzdali, bojujeme s hráči.

Je pravda, že kdysi to bylo trochu přátelštější v osobní rovině, ale dnes je všechno nastaveno na profesionální úrovni. Prohodíme pár slov, pozdravíme se, plácneme si, vzájemně si poděkujeme. Panuje mezi námi přátelská atmosféra.

Někdy okolo roku 1968 můj děda dělal v klubu Baník 1. Máj Karviná pokladníka, na přelomu 80. a 90. let začal na házenou chodit a fandit otec se strejdy, kteří mě s sebou brávali. Já jsem začal samostatně chodit zhruba od roku 2000 a nějakých posledních deset let jsem pravidelným návštěvníkem. Na házenou se dal i můj syn, se kterým jsem začal jezdit na zápasy od přípravky, přes žáky až do dorostu. Teď hraje extraligu v Hranicích.

Ano, je to tak, například s fanoušky ze Srbska nebo Bosny. Skandujeme jejich pokřiky, fotíme se v dresech. Jsme rádi, že po celé Evropě známe takové skvělé fanoušky. Se zahraničními fanoušky si v pohárech snažíme vždy pomáhat, komunikujeme spolu, pomáháme si s organizací. Vzájemně si chystáme občerstvení, bavíme se o házené, vždy je to příjemné zpestření.

Je to fantastické, nádhera. Konečně to reprezentuje HCB, opravdu klobouk dolů – stejně jako světelná tabule. Všichni víme, jaká byla. Teď si myslím, že je nejlepší v republice, i díky skvělým animacím.

Co na to říct. To víte, že srdce velí jasný výsledek, tím je titul, ale házená je úžasná hra plná zvratů. Proto teď nechci predikovat výsledky zápasů. Jen mám jedno přání na hráče a slib od fanoušků. Pojďte udělat ten nejlepší výsledek hrou, za kterou se nebudeme stydět. A my vás v tom nenecháme samotné! Zawsze z wami!