O víkendu byl sraz bývalých hráčů

Sešli se hráči různých generací. Od těch, kteří byli v týmu už na přelomu šedesátých a sedmdesátých let, až po hráče let devadesátých. Podle slov organizátora srazu Zdeňka Hurta, je to jakýsi sraz "B" týmu. "Áčko se schází pořád někde, ale béčko sraz nemělo. A tak pozýváme hráče, kteří za sebou mají aspoň nějaký sraz v béčku," řekl doslova s úsměvem. 

Pro pár vět jsme si sedli s Jardou Sovou, gólmanem, který u nás chytal v devadesátých letech.    

Jardo, v jakém období jste hrál v Karviné?

Strávil jsem zde osm let. Přišel jsem rok před revolucí a zažil tak trenéry Nováčka, Kekrta a Hudečka. V tom období to byly zejména věčné boje s Duklou, se kterou jsme ale většinou prohrávali. Pavel Příhonský říkával, že tu zavařovací sklenici plnou stříbrných medailí by vyměnil za jednu zlatou. Cítili jsme to stejně. Památný byl finálový výjezd k rozhodujícímu utkání na Dukle, kdy do Prahy vyjelo myslím 43 autobusů karvinských fanoušků. Ale nedopadlo to. Na Dukle se nevyhrávalo. Na konci nedal Radek Martinát sedmičku, oni v koncovce naopak dali a prohráli jsme tak nakonec o dva.

Ty tituly ale nakonec přece jen přišly.... 

Ano, asi za dva roky potom co jsem odešel, tak přišly.

Pocházíte z Mimoně, jak jste se vůbec dostal do Karviné?

Byl jsem na vojně v Chebu. Karviná v tehdy udělala úspěch v poháru EHF, když se dostala až do semifinále. A u nás hrála nějaké přípraváky a mě se zadařilo. Trenér Nováček řekl "Tebe chci" :) A tak jsem se ocitl v Baníku. Přišel jsem jako mladý a v podstatě jsem dva rokynechytal. Ale potom už to šlo. 

Jezdíte pravidelně do Karviné?

Snažím se jednou, dvakrát do roka. Tady ta parta se schází devět let poctivě a snažím se nechybět. 

Sledujete na dálku, jak se daří Baníku, co se tady děje?

Určitě, mám tady kamarády, a když hraje Karviná někde v Čechách, jezdím se podívat. Jsem rád, že v Karviné nabrala házená nový vítr, což je dobře. Omladil se výbor a přinesly se nové věci. Tým má před sebou určitě budoucnost.

Dá se nějak srovnat házená v devadesátých letech a teď?

Házená má, zaplaťpánbůh, tendenci pořád zrychlovat a to je krásné. Také se ubralo se na tvrdosti. Za našich dob končily zápasy třeba 12:13. Když se třeba jelo na Slovensko, vyhrávalo se na 17 gólů. Bylo to psychicky těžké, zejména pro brankáře. Tenkrát se nepískala pasivita a třeba prešováci, než tam ten gól "našmrdlali," tak házeli i dvacet devítek. Člověk odcházel po zápase z brány úplně vyčerpaný.

Můžete se ještě těšit na rozhovor s Vilémem Swaczynou, který byl u zisku prvních titulů Baníku na přelomu šedesátých a sedmdesátých let.