TRENÉŘI MLÁDEŽE MUSÍ MÍT SRDCE

Karvinský házenkářský klub je suverénně nejúspěšnější celkem samostatné české éry, který díky svými deseti titulům v rozmezí jedenácti let a výkony v Lize mistrů nasadil všem celkům (i sobě samému) hodně vysokou laťku. Význačnou měrou se na zlaté éře Baníku podepsal také kvalitní systém práce s mládeží, díky které dokázal klub vždy obstojně řešit odchody svých opor do zahraničí. Představme si proto jednu z hlavních osobností tohoto systému, vedoucí trenérku tamního Sportovního centra žactva, Janu Hajžmanovou.

Otec, Ďolíček a Kovona

Jana Hajžmanová se narodila 25. srpna 1953 v Karviné, vyrůstala ale v nedalekých Petrovicích. Stejně jako její dvojče, Soňa (dnes Ortová), propadla házené pod vlivem svého otce, se kterým obě děvčata pravidelně jezdila na zápasy mužského celku Karviné do legendárního „Ďolíčku“. Velký fanda karvinské házené do svého milovaného klubu, tehdy nesoucího jméno Baník 1. Máj Karviná, přihlásil i své dcery a tak se hned na počátku 60. let začala rýsovat nerozlučné spojení Jany Hajžmanové s házenkářským sportem. Později došlo k přesunutí ženské složky do dalšího karvinského klubu, TJ Kovona Karviná. V jejím dresu nastupovala až do třiadvaceti let v 2. lize, kdy zároveň i trénovala mládež a po skončení aktivní činnosti se již naplno věnovala trénování.

„Velký vliv na to měl náš tehdejší kouč, Mirek Kunčík. Ten si jednotlivé hráčky v klubu vybíral pro spolupráci při vedení mládežnických týmů, takže jsem začala trénovat již ve svých sedmnácti letech“, vzpomíná Hajžmanová. Od zkušeného trenéra se Jana Hajžmanová leccos naučila a převzala i pravidelné vytipovávání možných házenkářských talentů na školách. Od mládežnických družstev přešla k vedení týmu žen a své někdejší spoluhráčky vedla až do roku 1983, kdy zamířila zpět do Baníku, kde se věnuje chlapeckým týmům dodnes. V roce 1973 absolvovala školení trenérské licence C, o šest let později pak licenci B a v roce 2004 získala trenérskou licenci A.

Stále sledovaná „zlatíčka“

Za uplynulé tři desítky sezón v mužské házené zažila především vzestup svého klubu až na vrchol českého házenkářského žebříčku. A prsty v tom měli hráči, kteří prošli její výchovou, a na které nedá dopustit. „Měla jsem možnost pracovat s generacemi, které byly báječné. Kluci co uměli pracovat, co v sobě měli touhu být lepší a vítězit, a také už od útlého mládí vítězili. Nelze vyjmenovat všechny, ale nikdy nezapomenu na takové hráče, jako byli Roman Farář, Ríša Hladký a Tomáš Heinz, generaci Michala Brůny a Martina Galii. Měli vždy výbornou partu, všichni táhli za jeden provaz a vždy jsem věděla, že kdybych na chviličku odešla z haly, kluci budou dál poctivě trénovat sami. Bylo na ně spolehnutí. Byli to pochopitelně mladíci plní energie, tak člověk musel být přísný, ale z dlouhodobého pohledu to byla taková moje zlatíčka,“ připomíná Hajžmanová generace hráčů, kteří se narodili v sedmdesátých letech, a kteří patřili mezi její první svěřence.

Ale i hráči mladších ročníků jako Marek Tůma či Pavel Horák, který přišel do Karviné z Přerova v patnácti letech, se úspěšně prosadili nejen v domácí soutěži, ale také v zahraničí nebo reprezentačním dresu. „Nádherná práce, ale byla i s dalšími generacemi, tedy hráči, dnes hrajícími extraligu mužů, jako jsou Libor Hanisch, Radim Chudoba, Artur Adamík nebo Marek Monczka působící v Nových Zámcích,“ doplňuje zkušená trenérka. Výkony svých někdejších svěřenců Jana Hajžmanová stále sleduje a těší ji, že funguje i zpětná vazba. „Když házenkáři rozeběhnutí po světě navštíví Karvinou, přijdou na zápas nebo na trénink, pozdraví, pochlubí se dětmi, popovídají si o životě, a to je vždy moc příjemné. Mám z nich radost a člověku to určitě dodá pocit vnitřního uspokojení, protože ty společné roky nejde vypustit z paměti a ke každému jsem si utvořila nějaký vztah, neskrývá emoce.

A jak vidí zkušená trenérka současný Baník, který v Tipgames extralize válčí o účast v elitní nadstavbové šestce? „Celá extraliga je hodně mladá, což je sice šance pro řadu hráčů prosadit se, na druhou je patrná absence výraznějších osobností střední a starší generace, kteří chybí všem, včetně současného Baníku. Stále si ale myslím, že v republice je hodně mladých talentovaných házenkářů, a je jen na trenérech v konkrétních klubech, jak s nimi naloží a jakou jim dají příležitost. Za pár let, budou dnešní hráči tou tolik chybějící zkušenou střední generací. Chce to čas a trpělivost,“ hodnotí současný stav věcně, bez tolik rozšířeného odsuzujícího podtónu.

Boj o mládež

Postavení karvinské házené je nepřímou úměrou spojeno s růstem tamního fotbalového klubu. Vedení severomoravského města již několik let preferuje ve městě podporu druholigových fotbalistů a znát je to i na zázemí házenkářského Baníku a výsledcích i síle jeho elitního týmu mužů. Trenéři mládeže však vnímají tuto situaci komplexněji, než se na první pohled jeví, protože mužské týmy jsou pouhou špičkou ledovce a házená s fotbalem především prohrává v boji o pohybově nadané děti. Fotbal má v této oblasti značný náskok, protože fotbalové přípravky stahují děti již ve školkách. „Máme však už několik případů, že kluci, kteří se nejevili jako nové fotbalové hvězdy, trénují u nás. V současnosti pracujeme v přípravce s více než dvaceti dětmi, což není zlé číslo. Oproti období před pěti nebo šesti lety bych řekla, že se stav zlepšil, určitě to ale není ideální a je pro nás hodně složité k házené přivádět větší množství dětí,“ říká Hajžmanová vážným hlasem a připomíná, že Karviná, to není jen fotbal či házená. Ve městě působí hned několik speciálních sportovních škol, a tak se o mladé sportovní talenty výše zmíněné sporty musí dělit s basketbalem nebo hokejem, které mají v severomoravském městě také kvalitní výchovný systém. Navíc peněz tekoucích do sportu a vzdělávání je čím dál tím méně, a tak vrásky na čele nemají jen zástupci našeho sportu. Chybějící finance jsou jevem obecným, provázející všechny zájmové sféry dnešní společnosti. U sportu však k němu přistupuje další celospolečenský faktor – menší pohybová aktivita dětí. „Děti jsou dnes jiné, mají množství nejrůznějších lákadel a je potřeba upřímně říci, že jsou po stránce pohybové aktivity línější než dříve. Raději tráví volný čas u počítače a to je pochopitelně celorepublikový jev netýkající se pouze severní Moravy,“ neskrývá nesouhlas se současným stavem věcí zkušená trenérka. Zároveň však tuto skutečnost bere jako daný fakt, nad nímž nemá cenu hořekovat, ale naopak je důležité se jej snažit další aktivitou změnit. „Generace dnešních dětí jsou jiné a to se musí brát tak, jak to je. Nehodnotit to, nevynášet soudy, ale přizpůsobit vedení mladých házenkářů jejich myšlení. Dnes už musí být každý trenér mládeže mnohem více psychologem, než v předchozích desetiletích,“ dodává Hajžmanová.

Bez srdce to nejde

Přizpůsobit se jinému stylu uvažování dětí? Hledat formy, jak je udržet u házené a cesty, jak maximálně rozvíjet jejich dovednosti? Podle Hajžmanové pro mnoho trenérů nemyslitelná představa. Osobnost trenéra a jeho odborné schopnosti jsou podle ní vedle všeobecné ekonomické situace a menšího nadšení dětí pro sport třetí proměnou rovnice, za jejímž rovnítkem je dnešní nepříliš utěšená situace házené. „Nikdy se nepovede pohnout z místa bez zapálených trenérů, takových těch srdcařů, kterými se házená vždy vyznačovala. Všichni ale na sobě musí pracovat i po odborné stránce. Nechci nikoho urazit, ani kritizovat, ale názor, že konečnou kvalifikací pro trénování je skutečnost, že býval výborným hráčem, se stále vyskytuje a dnes už to zdaleka neplatí. Děti poznají osobnost a vzdělanost trenéra,“ připomíná Hajžmanová potřebu sebevzdělávání trenérů. „Nejde jen o vzdělávání se směrem k znalosti různých házenkářských trendů, ale stejně důležité je i umět dnešní děti motivovat, porozumět jim, pochopit, co na ně platí,“ představuje ideální vizi trenéra.

Sama ví, jak je těžká práce trenéra s těmi nejmenšími dětmi, a že v praxi je ideje velice složité naplnit. Bez propojení odborné fundovanosti s pocitovou stránkou věci je to podle ní přímo nemožné. „Výchova dětí je hodně nedoceněná a teď nemluvím zdaleka jen o finanční stránce věci. Proto se musím ještě vrátit k tomu srdcařství. Vrhnout se do trénování mládeže chce hodně zodpovědnosti, ale především odvahy, protože dnes je práce s dětmi i jejich rodiči složitější než před lety. Vždy ale platilo, že trenér musí mít srdce a pokud chce cítit nějaké uspokojení z odvedené práce, musí v první řadě svému týmu hodně dát,“ doplňuje trenérská osobnost, která šla v tomto duchu vždy příkladem (viz reakce někdejších svěřenců).

V Karviné měli na obdobné osobnosti vždy štěstí. Hajžmanová se zdráhá vyjmenovat je, prý se vždy na někoho zapomene, ale přesto poodkrývá z všeobecné anonymity několik současných karvinských trenérů žáčků jako Radka Bartoně, Soňu Ortovou, Lumíra Poncziho, u dorostenců pak Petra Láclavíka, Ludvíka Mrkvu nebo Jaroslava Hudečka. „Radost nám dělá, že se daří zapojovat i mladší trenéry jako je Marek Michalisko, který je dalším z mých odchovanců, jež se oklikami vrátili do klubu, nebo obětavou trenérku přípravky Pavlu Siudovou,“ hovoří s nadšením o karvinských trenérech přípravky, žáčků a dorostu. Právě mladí trenéři jsou příslibem, že se karvinskému Sportovnímu centru žactva a Sportovnímu centra mládeže podaří i v budoucnu vychovat další generace Farářů, Galiů, Brůnů a Horáků.

Reprezentace a národní hrdost

Dlouholetá kvalitní trenérská práce Jany Hajžmanové našla logické vyústění také v práci s největšími házenkářskými talenty v republice. Od roku 2006 do roku 2010 byla hlavní vedoucí kempu Olympijských nadějí, který se scházel v Nymburce. Už před tím měla za sebou osmiletou zkušenost z různých pozic v týmu české reprezentace kadetů a čtyři roky u dorosteneckého reprezentačního celku. Rukama jí tak prošli i základní kameny současné české reprezentace. „Vzpomínám opravdu ráda na hráče, jako Filip Jícha, Tomáš Sklenák, Jakub Hrstka nebo Petr Linhart,“ říká poklidným hlasem a stejně jako při vzpomínkách na své karvinské odchovance je cítit, že nejde jen o házenkářské dovednosti, ale především o jejich přístup ke sportu a lidské vlastnosti. Ostatně i výchovu mladých házenkářů v Karviné nevztahuje pouze ke sportu jako takovému, ale výchově obecně. „To by měl být cíl všech mládežnických trenérů v republice, ať už v házené nebo jiných sportech, vychovávat, přispět taky svoji troškou do mlýna. Pomoci školám a rodičům naučit děti nějakým hodnotám, včetně zodpovědnosti, touhy něčeho dosáhnout a být hrdý na sebe, svůj tým, a i když to zní pateticky, tak i na svůj stát. V tom máme jako Češi velké mezery,“ uzavírá tato nepřehlédnutelná ikona karvinské házené.

TŘI PODĚKOVÁNÍ TRENÉRCE

ROMAN FARÁŘ: „Na ty roky vzpomínám hrozně rád a trenérce Hajžmanové jsem vůbec vděčný za to, že si mě při jedné své návštěvě karvinské základní školy vyhlédla a k házené mě přivedla. Pak s námi pracovala, řekl bych jako hodně přísná máma. S porozuměním, ale s takovým smyslem pro disciplínu, že jsme se maximálně snažili splnit vše, co chtěla. A díky tomu jsem osobně dosáhl v házená pozdějších úspěchů.“

TOMÁŠ HEINZ: „Přeci jen už je to hodně let, ale nejde zapomenout na její zapálení pro házenou. Ona házenou žila a žije, a tím dokázala vždy motivovat. Měli jsme perfektní partu, hodně hráčů se z naší generace prosadilo do nejvyšší seniorské soutěže nebo dokonce národního dresu, za což můžeme být vděční všem, kdo se o nás v mládí v Baníku starali.“

TOMÁŠ MRKVA: „Paní Hajžmanová mě od útlého věku poměřovala se staršími hráči, dávala mi šanci o věkovou kategorii výš, a to mi dalo hodně moc. Házené opravdu rozumí a to se projevilo i na jejím citu pro to, kdy na nás při trénincích i zápasech přitlačit, a kdy naopak umírnit nebo nás pochválit.“

JAN VTÍPIL - časopis Handball+