Do dolů nechoď, radí táta. Snad to nehrozí...

Na ostří nože. Takové jsou prakticky všechny házenkářské zápasy Karviné proti Dukle Praha. „To je pravda, každý zápas, který jsem dřív proti Karviné hrál, byl vyhrocený,“ usmívá se Vojtěch Patzel, pro kterého bude nadcházející bitva proti Dukle vyšperkovaná i tím, že za ni hraje jeho mladší bratr Jonáš. „Musím přiznat, měl jsem trochu strach, jak mě karvinský kotel přijme. Býval jsem ve vzájemných zápasech občas vzteklý a dával to najevo... Ale přijali mě výborně a moc se těším, jaké to teď bude ve středu poprvé proti Dukle.“ V rozhovoru pro Sport mluví Vojtěch Patzel mimo jiné o rodinné vazbě na brankáře stříbrného týmu fotbalistů z mistrovství světa 1934. Proč dal házené přednost před tenisem. Či o tom, kdo má z házené víc modřin - přítelkyně, hráčka Olomouce, nebo on?

Zmínil jste velkou rivalitu klubů, jaký měl váš přestup z Dukly do Karviné ohlas? „Velký. Není to běžný přestup, to je pravda, kluby jsou obrovští rivalové. Hodně lidí mi psalo. Proč?! Jak to může kluk z hlavního města, který v Praze žije celý život, v Karviné zvládnout? Já ale nešel za městem, šel jsem za házenou. A navíc jsem postupně zjistil, že ani ve městě mi nic nechybí. Jsem rád, že jsem se nebál a tento krok jsem uskutečnil.“

Jak si kluk z hlavního města zvyká na Karvinou? „Ze začátku jsem velká očekávání ani neměl, znal jsem jen halu, její okolí a nic jiného. Kluci mě už městem provedli, pomohli mi se zorientovat a nic mi nechybí. Opravdu. Je to tady super, všechno blízko. A stejně je teď lockdown, takže se nikam ani chodit nesmí. Co by mi mělo chybět?“ Metro? (usměje se) „Ne, vůbec. Všechno je kousek, takže můžu chodit pěšky. To je lepší.“

Proč jste se vlastně rozhodl změnit dres? „Vím, že v české extralize nejsou takové přestupy běžné, v minulosti šel takhle z Dukly do Karviné snad jenom Miloš Slabý. V Dukle jsem se hodně zlepšil, nemůžu na klub říct křivého slova, byl jsem tam spokojený. Ale ke konci už tak ne, proto jsem zvolil odchod. Vadily mi tam nějaké věci, ale nechci to vytahovat a házet špínu. Chtěl jsem prostě změnu. Karviná o mě měla zájem už dřív, ale to jsem měl smlouvu. Když mi končila, ozval jsem se sám, zda nabídka stále platí. Chtěl jsem trénovat pod Michalem Brůnou, věděl jsem, že je tady výborná parta a kolektiv. A že se bude hrát o nejvyšší příčky. Proto Karviná.“

Když jste přicházel, bylo Karvinsko jedním z největších epicenter koronaviru. Toho jste se nebál? „Vzhledem k tomu, že největší dvě ohniska byla Praha a Karvinsko, tak mi to nepřišlo jako velký problém. Šel jsem z jednoho extrému do druhého, nepociťoval jsem to. Strach jsem neměl. V Praze to bylo, a vlastně pořád je, nejhorší. Takže žádná změna.“

Táta vás prý před odchodem do Karviné varoval, abyste nechodil do dolů. Je to tak? (usmívá se) „Ano, je. Když jsem z Prahy odjížděl, tak mi říkal, ať prý hlavně nechodím do dolů. To snad nehrozí, odpovídal jsem.“

Počkejte, v minulosti měli fotbalisté nebo hokejisté na Ostravsku a Karvinsku pohrůžku, že když se jim nebude na hřišti dařit, půjdou za trest na šachtu. Vás tím v Karviné nestraší? (usměje se) „Možná se Michal Brůna o něčem takovém zmínil, ale v hlavě mi to neutkvělo. Což o to, do dolů bych se podíval rád, ale s mou manuální šikovností bych jim tam asi nebyl moc platný.“

Tahat vozíky byste mohl, ne? Hrubou sílu byste jistě uplatnil. „Leda tak. Ale nesměl bych do ničeho kopat, pracovat rukama. To mi fakt nejde.“

Město má ještě jednu specialitu - Karvinské moře. Stačil jste ho během léta poznat? „Jo, tam jsme s klukama chodili po tréninku se vykoupat. Ten název mě opravdu pobavil. Jdeme k moři? Tady? Ale je to opravdu pěkné venkovní koupání, bylo to tam fajn.“

Dá se k něčemu přirovnat? „Přirovnal bych to k nádrži Džbán na Divoké Šárce v Praze, i když Džbán takhle velký zdaleka není. Proti leckterým pražským venkovním koupákům je to i udržované, pěkné. Však jsem tátovi v létě pár fotek a pohledů od moře poslal.“ (usmívá se)

Když jsme u rodiny, jakou vazbu máte na fotbalového brankáře Čestmíra Patzela, který byl členem stříbrného týmu fotbalistů na mistrovství světa 1934? „To je zajímavé, nevěděl jsem o něm vůbec nic. Až když se mě na něho začali ptát, jestli to není můj děda, jsem zjistil, že to je opravdu příbuzný. Bohužel o něm nevím skoro nic. Jen to, že by to měl být dědův strejda.“

S dědou nebo tátou jste si o něm nepovídal? „Ptal jsem se dědy, ale taky si nebyl úplně jistý. Super ale je, že už se jméno Patzel v reprezentaci objevilo. I když teda ve fotbale. Mistrovství světa 1934 je už opravdu dávno, ale jestli tam dokázali uhrát stříbro, je to pecka. Je vidět, že dřív byl náš fotbal trošku jinde. Můžeme doufat, že zase bude.“

Vás fotbal v mládí nebral? „Fotbal hrál děda. Za Spartu, ale dráha profíka mu nakonec nevyšla. Prošel ve Spartě všemi mládežnickými kategoriemi, pak skončil v Loko Vltavín. Vzpomínal, že Spartu jednou s Vltavínem porazili, ale nevím, proč to nedotáhl dál. Táta je pro změnu tenista, chtěl si vychovat dalšího, takže moje dráha byla jasná. Začínal jsem s tenisem.“ „

Děda z vás nechtěl mít fotbalistu? „Děda byl nakonec za tenis rád, protože když ho začal hrát táta, tak s ním děda objížděl tréninky a turnaje. Sám si v tenisu našel zalíbení, pořád ho s kamarády amatérsky hraje. Takže děda byl spokojený, že to samé pak mohl absolvovat i se mnou. Co si pamatuji, většinu tenisových tréninků a zápasů jsem strávil s dědou. Nebyl zklamaný, že v rodině není další fotbalista.“

Využil jste v házené z tenisu něco? Třeba „našvihanou“ ruku? „Těžko říct, byl jsem ještě malý, končil jsem s tenisem asi v jedenácti. Možná krátké starty, rychlost. Fyzičku jsem měl z tenisu dobrou, takže celkově pohyb.“

Tenis je vyloženě gentlemanský sport, zatímco házená jeden z nejtvrdších. Změna vám sedla? „Změna to byla velká, ale když jsem začínal s nejmenší házenou, nebyl tam ještě kontakt až takový. A postupně jsem si zvykl, v pohodě. Nedá se říct, že bych byl rváč, ale mám rád, když je zápas trošku vyhrocenější a všichni do toho jdou naplno. V tom se cítím dobře. Sice nejsem až tak úplně silově vybavený, jak bych měl být, ale snažím se to nahrazovat rychlostí a dravostí.“

Na tenis se ještě díváte? „Jo, koukám se rád. Když jsou nějaké větší turnaje, dívali jsme se vždycky s tátou. Oba fandíme Federerovi. Líbí se nám, jak si dokáže udržet tak dlouho vysokou úroveň. Není z těch hráčů, kterým se nedaří a hned to vzdávají. Taky jsem ho na hřišti neviděl se vztekat, přijde mi jako pravý tenisový gentleman. A navíc je trošku podobný tátovi.“ (usmívá se)

Od tenisu vás prý k házené přetáhnul školník a paní učitelka, souhlasí to? „Souhlasí, jenom to nebyla učitelka, ale paní družinářka Martina Charvátová. Její manžel Ladislav Charvát dělal pro změnu školníka, na základce spolu vedli kroužek házené. Měli to jako Duklu pro nejmenší. Když jsem přišel, hned si mě odchytili. Pořádali školní házenkářské turnaje, viděli, že se umím hýbat, běhat, tak mě na házenou postupně nalákali. Nebyl to žádný školní trest za to, že jsem neměl papuče. (usmívá se) Spíš náhoda. Šikovné děti si stahovali do kroužku a pracovali s nimi. Oni mají největší podíl na tom, že mě házená chytila, bavila a zůstal jsem u ní.“

Co vás na házené bavilo nejvíc? Góly. V tenise nic takového nebylo. Jo, povede se vám super míček v gemu, ale pořád můžete prohrát. V házené dáte gól, můžete ho oslavit a pak se soustředit na obranu. Větší adrenalin, víc soupeřů, víc náboje. A když vám to nejde, můžete se opřít o další kluky. To mě baví, že na to nejsem sám. Společná radost, kolektiv. V tomto byl tenis takový nudnější.“

Šlo vám to na hřišti hned? „Abych byl upřímný, úplné začátky si nepamatuji, ale mám pocit, že jsem žádné problémy neměl a celkem mi to šlo. Hráli jsme jako tým dobře. Ale to byste se musel zeptat Charvátů. Já si jen vzpomínám, že házenkářů nás ve třídě bylo hodně. Taky nás kvůli tomu někdy učitelky moc nemusely. Ale je to těžké. Jste dítě, energie máte spoustu, k tomu je ve třídě několik dalších kluků házenkářů, kteří mají ty svoje vtipy a srandy... To se těžko krotí. Paní učitelky někdy nechápaly, že se sportu věnujeme víc než škole. Naštěstí já jsem na základce problémy s učením neměl, nestresoval jsem se tím. Střední už byla složitější, nároky větší, i na docházku se tam koukalo jinak. Ale i to jsem nakonec celkem zvládnul.“

Celkem? „Ale jo, maturitu jsem dal na první pokus, i když až v září. Trochu jsem musel dohánět účetnictví, to byl můj největší problém. S paní profesorkou jsme si moc nesedli, sport absolutně neuznávala, takže byly trochu války. Ale nakonec to dobře dopadlo.“

Lístky na extraligovou házenou to nemohly vylepšit? „To vůbec! Tam mi mohlo pomoct jen to, že budu na všech hodinách a budu mít samé jedničky. Bohužel, tohle jsem nebyl schopen poskytnout. Ani jedno. Účetnictví mi prostě do hlavy nelezlo. Na druhou stranu mě doma nikdo od házené neodrazoval. Celá rodina mě podporovala a jsem jí za to moc vděčný. Byl to správný krok.“

Házenou hraje za Olomouc i vaše přítelkyně Magda Kašpárková. Kde jste se potkali? „Na akademických hrách v Brně. Já byl na jednu vysokou školu přihlášený, tak mě rovnou pozvali na akademické hry. Tam jsme se poznali, takže jsem rád, že jsem se na tenhle turnaj nechal ukecat.“

Jak nahlížíte na ženskou házenou? Je to vhodný sport pro ženy? „I holky se občas rády pomlátí. (usmívá se) Hodně lidí říká, že ženská házená je jiný sport. Já si to nemyslím. Když jsem ženskou házenou skrze Majdu začal víc sledovat, přijde mi v pohodě.“

Vy ani nic jiného říkat nemůžete, ne? (usmívá se) „Právě. Musím být diplomat, abych hned nedostal céres.“

Kdo mívá po zápase víc modřin? Vy, nebo přítelkyně? „Stoprocentně přítelkyně, protože se jí udělá modřina z jakéhokoliv kontaktu. Modřin má plno, zatímco mně se nedělají skoro vůbec. Možná víc rozdávám. Ale to jsem ještě nikdy se soupeřem neřešil, abych se ho po zápase ptal, kdo má víc modřin. Pravda je, že někdy dokážu potrápit.“

Hromadná rvačka i prokopnuté dveře

Duely házenkářů Karviné s Duklou byly vždy vyšponované, emoce často plály i mimo hřiště. Brankář Miloš Slabý vzpomíná na hromadnou rvačku s budoucími spoluhráči, Petr Brabec si pro změnu z Karviné odvážel prokopnuté dveře.

„Jo, tahle legenda na Dukle panuje,“ usmívá se Vojtěch Patzel. „Já to nezažil, byl jsem ještě v žácích, ale slyšel jsem, že si Braby dveře domů odvezl. To by na něho přesně sedělo.“ Brabec řádil v play off 2007. Na place patřil k nejemotivnějším borcům, přitom v civilu byste to do chlapíka s brýlemi neřekli. Jako respektovaný kondiční trenér a odborník na výživu pracoval s brankářem Petrem Čechem, rychlobruslařkou Martinu Sáblíkovou nebo s fotbalovou reprezentací. Na hřišti byl ďábel. Červená karta ve druhém duelu play off 2007 v Karviné ho vytočila natolik, že při odchodu do kabin prokopnul dveře. Karviná chtěla škodu proplatit, tak se Brabec naštval podruhé. „Když je mám zaplatit, tak si je i odvezu!“ Vytáhl dveře z pantů a naložil do autobusu.

I Vojtěch Patzel patří k emotivnějším hráčům. Na Brabce prý ale nemá. „V zápasech úplně klidný nejsem, mám svoje momenty, kdy jsem vzteklý. Snažím se s tím něco dělat, ale občas, když vás zápas vtáhne až moc, prostě nekoukáte doleva ani doprava. Někdy to může mít pozitivní dopad, ale když jsem vzteklý až moc, je dopad spíš negativní. Proto se snažím krotit.“ I proto by chtěl jít spíš ve stopách brankáře Miloše Slabého. Ten v roce 1998 přestupoval z Dukly do Ostravy a o dva roky později šel do Karviné. Přestože míval ze vzájemných duelů všelijaké zážitky. „Když jsem začínal, býval jsem ze zápasů v Karviné vyklepaný,“ přiznává Slabý s úsměvem.

„Bývaly to vyhrocené zápasy. V Karviné plná hala, kotel hned u brány a my nebyli zrovna miláčky publika. “Nejostřejší bylo jeho poslední play off v dresu Dukly. „Hráli jsme v Karviné, mezi fanoušky tehdy byly i naše přítelkyně, byly tam konflikty, po zápase bitka,“ popisuje Slabý. „Malinko se to zvrhlo, já se poštěkal s Rendou Vaškem. On byl horká krev, já samozřejmě taky. A za dva roky jsme za Karvinou hráli spolu. Z nejhoršího protihráče se najednou stal jeden z mých nejoblíbenějších parťáků. Tak to je. Emoce na hřišti byly, ale nikdy nepřesáhly dál.“ S Karvinou získal Slabý tři tituly, fanoušci jeho hru a kousky zbožňovali, na angažmá vzpomíná v dobrém. „Zahráli jsme si Ligu mistrů, Karviná je pro házenkáře super štace. To platí pořád. Vojta si vybral dobře a pro Karvinou je to super kup. Čtyři roky jsem ho měl na očích v Tréninkovém centru mládeže, výborný hráč. Atletický, rychlá střelba, správný pohyb. Může to dotáhnout daleko.“