Vančo vyhlíží Island: Když zpíváte hymnu, je to moment, kvůli kterému dřete celý život

Právě uplynul rok od evropského šampionátu, kde jste potrápili Španělsko a remizovali s pozdějším mistrem ze Švédska. Vzpomenete si na to někdy?
Jo, s kluky se o tom občas bavíme. Ten rok utekl strašně rychle. K postupu chybělo fakt málo, jeden gól. Ale taková je realita.

Jedna branka pak chyběla i v kvalifikaci o aktuálně probíhající mistrovství světa.
Byl to hodně turbulentní rok. V baráži proti Severní Makedonii už nás vedl Xavi Sabate. Nejdřív se zdálo, že toho po Rastislavu Trtíkovi měnit moc nebude, ale nakonec je toho opravdu hodně. Potřebujeme čas. Tehdy jsme ještě nebyli tak daleko, jak jsme si představovali. Ale na podzim v evropské kvalifikaci jsme proti Estonsku a Izraeli dominovali. Systém, který trénujeme, máme lépe a lépe zajetý. Naše kroky vpřed jsou viditelné.

V čem je největší systémová odlišnost?
Jsou to detaily. Největší změnu vidím v obranné činnosti. Každý ze šesti hráčů má specifický úkol. A když jeden z nich ten svůj nesplní, naše obrana pak vypadá, že vlastně vůbec nefunguje. Řekli byste, že je až dětinská. Fanoušek, který se v tom tolik nevyzná, si o nás může říct, co tam vůbec děláme. Ale tak provázané to je, opravdu záleží na souhře všech šesti článků a gólmana. Když se úkoly nedodrží, vypadá to špatně, když ano, můžeme naopak získat hodně míčů a dát řadu jednoduchých gólů z rychlých protiútoků. Celkově je to propracovanější než dřív. Daleko propracovanější.

Bylo náročné si na začátku zvykat na nového trenéra a jeho systém?
Byl jsem trochu skeptický, když jsem systém viděl na prvním tréninku a učil jsem se vlastně něco úplně nového. Říkal jsem si, že tohle asi fungovat nebude (směje se). Ale když jsem viděl, že to funguje v zápasech, začal jsem tomu fakt věřit.

Jaký je vlastně trenér Xavier Sabate?
Vždy říkám z vlastní zkušenosti, že trenér může být buď dobrý člověk, nebo dobrý kouč. Dohromady oboje nejde. Je strašně těžké po tak krátké době hodnotit lidskou povahu. S angličtinou není vůbec žádný problém, rozumíme si, ale netroufám si ho z lidské stránky hodnotit. Ale jako házenkář a trenér je profík. Vše bývá propracované do posledního sebemenšího detailu. Je to masakr.

Reprezentace aktuálně prochází obměnou, zapojují se mladší hráči. Je to naděje do budoucna?
Věřím, že jo. Talent máme a je dobře, že se národní tým omlazuje. Sedím tu teď aktuálně při absenci Tomáše Mrkvy jako nejstarší hráč (směje se). Máme vizi. Pokud budeme pracovat kontinuálně a opravdu rok od roku zlepšovat a věřit v systém, který se nastavil, můžeme dosáhnout na úspěch.

Co zatím k nějakému výraznějšímu úspěchu chybí?
Hodně těžká otázka... Myslím, že k úspěchu jsou potřeba házenkáři v top týmech. Bundeslize a klubech působících v Lize mistrů. Pomalu jich začíná přibývat, za Plock hraje Tomáš Piroch a za Dinamo Bukurešť Standa Kašpárek. Je potřeba, aby hráči táhli top kluby, nejen reprezentaci. Když pak přijedou na sraz nároďáku, budou si věřit a rozhodnou zápasy. To je cesta k úspěchu.

Jaké se vlastně cítíte jako nejstarší hráč týmu?
(směje se) Máme dobrou partu, nás zkušenějších je tu pořád víc. Kuba Hrstka, Tomáš Babák, Tomáš Mrkva. Máme společně na starost organizační věci. Ale já se pořád cítím mladý. Možná ani spousta kluků neví, že jsem nejstarší.

Blíží se důležité utkání s Islandem v Brně, těšíte se? Naposledy byly tribuny v Porubě hodně slyšet.
„Jsou vždycky. V Porubě jsem byl jako doma, pět let jsem studoval v Ostravě, přišlo hodně kamarádů, známých a rodina. Hrát doma v Česku je pro mě splněný sen. Zní to jako klišé, ale když si člověk může zazpívat českou hymnu před zápasem, je to ten moment, kvůli kterému dřete a makáte celý život. To je ta odměna. Těším se moc.